Operatika - The Calling - Recenze

Krátce po tom, co došlo k té osudové a stále ještě polemizované změně v sestavě Nightwish, se vůbec poprvé nějak projevila americká (americko-ruská, americko-ukrajinská) skupina Operatika. V té době, tedy v roce 2005, nahrála své první demo pod názvem Dreamworld, na které umístila tři skladby, zapadající do škatulky symfonického operatického power metalu. Když jsem prvně slyšela demo Dreamworld , řekla jsem si, že Operatika s tímto hudebním stylem přichází právě včas, protože v době, kdy na čas zmizela jedna z ikon sympho metalu, je šance pro kapelu, která navíc využívá ženský klasický zpěv (k tomu se vyjádřím za chvíli), že se trochu, alespoň tak, jak se demem dá, prosadí, ucházející.

Tři skladby, které už byly zveřejněny v roce 2005, jsou umístěny i na The Calling, samozřejmě nově nahrány, obohaceny a vyšperkovány. Když dohraje intro, spustí se vám právě jedna ze starších věcí – píseň „Gladiator“ - a hned v prvních taktech je slyšet, že pokud jde o instrumentální provedení, došlo zde k velkému pokroku. Zvuk je vyhlazen, dobře navrstven a nepůsobí jak na demu ploše. Prostě je znát, že tentokrát si kapela mohla dovolit kvalitní nahrávku, čehož také pořádně využila. Dost prostoru je vymezeno kytaře, která se zas úžasně doplňuje s klávesy a bicími (ó, jak výmluvné!), a to je jedině dobře, protože, až v sobě tedy potlačíte tu představu, že kytarista musí mít nejméně šest rukou, jak je jeho výkon rychlý, styl, jakým hraje, tzn. spíše speedové až virtuózní vyznění, lehce potlačuje melodickou de facto stejnost a hudbě tím pádem náramně svědčí.

Dostávám se ke zpěvu a jsem nucena konstatovat, že tady to už nevypadá tak slavně, jako se zvukem nástrojů. Zpěvačka Slava Popova mě na první nahrávce zaujala pro svůj světlý úzký soprán, kterému, ano, sice bylo nutno také sem tam něco vytknout, ale pokud bychom zachovali toleranci a respekt k tomu, že zpěvačka prý brala v té době profesionální hodiny zpěvu asi jen tři roky, šlo by spoléhat na to, že za další tři roky bude její hlas zase úplně jinde a výš (myslím teď spíš kvalitativně než kvantitativně). Bohužel, nedošlo k žádnému výraznějšímu posunu – a pokud ano, jde jen těžko odhadnout, jestli je to způsobeno zpěvaččiným vývojem nebo lepším hudebním studiem. Slava má vcelku originální hlas, jistě by se dal mezi jinými rozeznat, ale teď si nejsem jistá, jestli s novým albem trochu nezkřečovatěl – vyšší polohy nepůsobí úplně volně, místy znějí až stísněně, utlačeně a „neprozívle“. Ale dost kritiky; musím totiž podotknout, že i přes některé vady je Slava Popova mezi lepšími, mezi těmi, které mají nějaké ponětí o klasickém stylu zpěvu, a též nutno říct, že to se cení.

V prvním odstavci jsem narážela na podobu s Nightwish (a Stratovarius a Rhapsody a Helloween a ...), a když se chystám na popis hudby, musím s nimi vyrukovat znovu. Operatika se nijak netají tím, že v nich vidí svůj vzor a že přijala i nějaké způsoby jejich hudby, dokonce s některými z kapel i koncertovala, zkrátka, ten, kdo si potrpí na melodicko-symfonické skladby, asi ocení i Operatiku. To je důležité říct rovnou. Album je nasycené takovým tím gothicko-fantastičným kýčem v podobě andělů (viz booklet – jejím autorem je francouzská umělkyně Alexandra Bach) a jejich dobroty (když budete hodní, možná zahlédnete i draka či jednorožce), ale i přesto, že zrovna tohle je věc, která je opravdu jen záležitostí vkusu, musím jedovatě konstatovat, že kdyby kapela věnovala více pozornosti zpracování pěveckých linek, než nebeskému designu, dopadlo by to možná lépe.

To album rozhodně není špatné, jen musí mít člověk vyloženě náladu anebo zápal do této škatule. Samozřejmě oceňuji působení klasického zpěvu, daleko víc mě ale nadchl výsledek ostatních nástrojů – jsem totiž přesvědčená o tom, že kdyby třeba dejme tomu právě ti Nightwish mezi svou diskografii zařadili i album The Calling, byl by z toho neuvěřitelný úspěch. Předpokládám, že na Operatiku ještě úspěch čeká, kdy se ho kapela dočká, to ale nevím. A když tak mluvím o úspěších... The Calling je určitě spíš dobré, než špatné.