Oblomov - Communitas (Deconstructing The Order) - Recenze

Ještě než se naostro pustím do recenzování tohoto díla, rád bych se aspoň na okraj zmínil o české metalové scéně. Každý ji zřejmě vnímáme malinko jinak, ale obecně se všichni asi tak nějak shodneme na tom, že oproti (ne úplně všem) zahraničním poměrům na tom nejsme až tak výrazně vepředu jako jiné země, konkrétně pak ty západněji ležící od nás. Ne že by byla naše metalová scéna špatná, ne že by u nás vznikala nedobrá alba, ne že by naši umělci byli horšími, ne že by jsme neměli potenciál, ne že by jsme na to šli špatně. Zřejmě nejsme západnějším zemím rovnocenným partnerem, na naši scénu nejsou tolik zaměřeny hudební hledáčky, méně se toho o nás ví, naše kapely se ve světě hůře prosazují. Nerad bych naši zemi co se týče hudby nějak favorizoval, ale v brzké době asi nebude určovat směr jako např. Švédsko, Polsko, Francie a jiní. Máme u nás několik neundergroundových kapel, které to dotáhly trochu dál a jsou známy i za hranicemi. Pak se ale naštěstí najde ještě hrstka kapel z undergroundu o kterých se toho ještě tolik neví a které mají obrovský potenciál prosadit se se svou hudbou mnohem víc. Obvyklou cestou k počátečnímu úspěchu je osobitá tvář kapely, natočení kvalitního alba a dobrá propagace. K dovršení těchto aspektů vedou klikaté cestičky a jistě i problémy, které poznamenají snad každého. Někdo má k těmto proporcím našlápnuto méně, někdo více. Za sebe můžu říct, že z naší UG scény znám pár kapel/projektů, které mají dost velký potenciál a světovou perspektivu, žel jich není zase tak mnoho a kvantitativně je udupávají kapely horší. Coby posluchač je ovšem třeba mít alespoň základní přehled a oddělovat zrno od plev. Jako velice nadějného spasitele vnímám experimentální formaci Oblomov ze Slaného / z Plzně. Pánové Honza V. (některým známý spíše pod pseudonymem Lord Oblomov) a Martin H. nejsou žádní nováčci, po prknech českého UG už se nějakou tu dobu pohybují, časem stihli posbírat hodně zkušeností, energie a nápadů, čímž dali za vznik perspektivnímu potenciálu jenž nese název 'Communitas (Deconstructing the Order)', albu, které (určitě nejen v mých očích) odkoplo stranou 90% marných tuzemských pokusů o dobytí hradu a nekompromisně si razí cestu dopředu, zbrani, díky které jsou Oblomov schopni vybojovat si hodně velký úspěch.

A jaké tedy Communitas vlastně je? Je přesně takové jak jsem naznačil nahoře, je to opravdu výstavní kousek, ovšem jak na české, tak i na světové poměry! Mé první dojmy z poslechu tohoto alba byly jasné – poslouchám pre-světovou kapelu. S mnohem pozdějšími poslechy jsem sice objevil pár nedostatků, ale všechny ty první dojmy vás uzemní, na dlouho. Netradiční expanze experimentů, netradičně neobyčejný zvuk, netradiční koncept, netradiční obal, spousta hostů a jiná další pozitiva. První dojmy zde chtě nechtě musí být prostě pozitivní, jakoby se před vámi otevřely dveře do ještě doposud neprobádaného světa, budete fascinováni čím vším vás Communitas překvapí. Taktéž budete nějakou dobu přemýšlet nad stylem, který kapela hraje. Dalo by se to jednoduše zobecnit na experimentální metal, což sedí, nicméně pod experimentální hudbou se dá představit spousta věcí. Tak aby v tom bylo (ne)jasno, setkáte se zde s experimentálním blackened metalem avant-gardnějšího charakteru anebo mám-li se držet údajů z internetu, pak je to black / death / rock. Někdo by to možná mohl nazvat progresí… Dost už! :D Zaškatulkovat Communitas bude nejspíš problém, ale ona se ta hudba k tomu přímo vybízí, ona ta různorodost je vlastně i další pozitivum této desky. Jste-li už přesyceni všemi možnými žánry a klasickými postupy, Communitas bude svěžím větříčkem foukajícím na vaše znuděné a rutinou opotřebované uši. Po celé ploše alba jsou rozprostřeny různé motivy, prvky, nástroje, postupy, variabilita tohoto alba je opravdu obrovská, výsledek zní přesto uceleně, kompaktně a vyváženě, ničeho zde není moc, všechno má své pevné a neohrožené místo. A chutná to jako jídlo z tajemného receptu, jídlo, jež se kuchtí hrozně dlouho, jež obsahuje hromadu ingrediencí, jež je připravováno pro svého požívače se vší důkladností, jež má po požití blahodárný účinek.
Dost už s abstrakcí. Album obsahuje celkem 15 skladeb a dalo by se rozdělit na dvě části. Jeho struktura se dělí jednak na klasické skladby s delší stopáží a jednak na krátké intermezza plus nějaké to intro a outro. Zmíněná intermezza jsou rozmístěna všude možně mezi skladbami, ale vůbec nepůsobí rušivým dojmem i když jsou ve své podstatě úplně jiná než běžné skladby a i když jsou ve své podstatě rušivého charakteru. Představte si, že vám právě dohrály dvě běžné, klasicky střižené skladby a najednou přijde elektronika, orient nebo jiná diference. Je to trochu netypická věc, ale má tady své opodstatnění. Koncept alba je totiž rozdělen do několika částí a tyto intermezza mají za účel strukturovaně oddělit ony jednotlivé části od sebe a zároveň se dají vnímat jako taková intra k částem, které mají právě přijít.
Album otevírá mysteriózní, až hororové intro ‘The Carnival‘ po němž přijde taktéž krátká ‘Masquerade‘, která nám ukáže základní stavební kámen celého alba a tak trochu nás na něj připraví. Třetí ‘Deconstructing The Order‘ už je klasická skladba, typická “novooblomovka“. Za pět minut hracího času se nám Oblomov ukáží v celé své kráse. Nejdřív technická drtička v jejíž pozadí ladně klapkají klapky klavíru a pak náhlá změna a experimenty. Nezkreslená kytara a melodické zpěvohrátky, které se vám okamžitě zalíbí a dám ruku do ohně za to, že je už nedostanete z hlavy. Pak zase zpět k metalu s pomalým a příjemným vrcholením a opět přichází čistý zpěv s krásně líbivou linkou za níž následuje metalové vyvrcholení a vrátí se klavír, tentokrát s outrem. ‘SEPARATION‘ – první intermezzo, něco jako funky beat a trumpeta jako prim, ujeté, ale super! Tahle paráda ale netrvá moc dlouho a přichází další úderka ‘Ship of Fools on its Way to Timelessness‘, která zezačátku opravdu sype. Tempo zpomalí a přivítá nás Bjørnar Erevik Nilsen - host z norských Vulture Industries. Přesuneme-li se přes drhnoucí metal, objeví se kytarové sólo a hned za ním další rychlá jízda, pak pomalejší Bjørnarovina bez Bjørnara a zase rychlá část, která skladbu uzavírá. Doposud bylo album docela dravé a většinou mírně rychlejší, nyní je tedy ten nejsprávnější čas na pomalou a intenzivní skladbu, tu nejlepší z alba vůbec. Řeč je o famózní ‘Wings of the Silver Drake‘. Začínají ji varhany, smyčce a za malý moment se to rozjede do velice příjemné melodické pasáže středního tempa v níž zpomalení poznamená i vokál, který je rázem srozumitelnější, intenzivnější a vzniká prostor pro jeho variabilitu. Pak tady máme flétničky a dvojkopák, což v tomhle případě značí refrén. Následuje opět sloka s pestrým vokálem, pak krátká a velice příjemná akusticko kytarová mezihra, která dává skladbě vydechnout, poté se opět přitvrdí a přichází druhý refrén za nějž Oblomov implementovali naprosto fantastické saxofonové sólo, tuhle pasáž neuvěřitelně miluji! Škoda jen, že je tak krátká. Pak opět sloka, kytarové sólo a skladba končí. Tuhle skladbu doporučuji všem poslechnout, je k dispozici na bandzone profilu kapely. Tento skvost má ovšem jednu velkou vadu na kráse. Když jsem jej slyšel poprvé, podruhé, potřetí… začátek skladby a její sloka mi pořád hrozně moc připomínala jednu skladbu od některé z českých folkových či folk metalových kapel. Dodnes jsem nepřišel na to, která to je, nejdříve jsem si myslel, že je to Čechomor a Proměny, po jejím puštění jsem to ale vzdal. Co čert nechtěl, překvapil mě jeden můj kamarád, kterého jsem se na onu podobnost zeptal. A ten na mě hned: ,,Pusť si na youtube Marillion - Pseudo Silk Kimono‘‘! Tak jsem si ji pustil a… no posuďte sami.

Druhé krátké intermezzo ‘LIMINALITY‘ se tentokrát nese v jakémsi šamanském charakteru, těžko ho víc popsat. Přichází black metalověji a přímočařeji střižená ‘Romans 1580‘. Její šlapavé tempo a chytlavé riffování nás provedou celou skladbou a než se z té změny zase vzpamatujeme, tak se na nás vyvalí ‘INCORPORATION‘, temně a orientálně znějící intermezzo. ‘Farewell to the Flesh‘ je další černotou nasáklá věc, míň experimentů, více přímočarosti. Opět si zde krátce zasóluje saxofon a hned za pár okamžiků už se line naléhavá klávesová plocha ze začátku ‘Mysterium Tremendum‘, zase místy šlapavá a místy rychlá blackařina, která se za svou polovinou ale přehoupne do úplně jiných prvků a rázem zde máme klavírem propletenou atmosféru a opět hostujícího Bjørnara Erevika Nilsena. Skladbu uzavírá příjemná, pomalá, do elektroniky laděná atmo vsuvka, něco jako outro. ‘1206 (The Shadow of Burchan Chaldun)‘ začíná jakýmsi chrámovým vokálem a opět zde máme elektroniku v jejímž pozadí pokračují chrámové či klášterní vokály. Třetí od konce je ‘Jeke Mongol Ulus‘, takové příjemné a melodické osvěžení nesoucí se už ve více stravitelnějším metalovém duchu. Za polovinou skladby nás překvapí další zlom, taková válečnicko orientální vsuvka, brzy se ale napojí kytara a skladba vrcholí ke svému konci. Předposlední ‘Silencio y Tranquilidad‘ posluchače uklidňuje a připravuje na konec celého vystoupení. Nejdříve se začíná varhanovým intrem, lehce propleteným elektronikou a následuje pomalejší, melodická, rockem procítěná linka, kterou zanedlouho opět převrátí elektronika a varhany a ty pak zase převrátí kytarové sólo, které spolu s varhanami ukončí celý celek. Poslední skladba je pouze čtyřsekundová, jednoslovná a skromně uzavírá celé velkolepé Communitas.
Myslím si, že se toho tady odehrává více než dost a ohromná variabilita této desky nejednomu posluchači pořádně zamotá hlavu. Zamotá mu ji tak, se si z celého poslechu nezapamatuje prakticky vůbec nic a odnese si pouze pocit těžké stravitelnosti. Ovšem velice příjemný pocit, kapele Oblomov se totiž podařilo natočit setsakramentsky barevnou desku, která vám hravě smete ze stolu všechny ty jednobarevné tajtrlíky. Famózní album, které nám Čechům ve světě určitě udělá velice dobré jméno, dostane-li se tam. Bude-li i další album stejně tak dobré, ne-li lepší, měli by jsme posadit na trůn nového krále.

Důkaz, že naděje umírá poslední. Stal se totiž takový malý zázrak!