Redblack Female Voices Tour - Brno (Favál) | 12.04.2008 - Report

Jeden nejmenovaný český muzikant kdysi prohlásil, že ženy a rock (slušně řečeno) nejdou dohromady. O tom, jaký je to nesmysl, jsme se mohli přesvědčit díky Redblack Female Voices Tour, čítající čtyři kapely s něžnějším pohlavím nejen za mikrofonem. A nutno poznamenat, že téhle šance využil vskutku uspokojivý počet návštěvníků, navzdory tomu, že se v sobotu konalo akcí povícero, a to nepočítám Pagan fest následující den poté.

Role rozehřívačů se ujali Free Fall, což mně osobně nepřišel jako úplně ideální tah, myslím, že si mohli zahrát před početnějším publikem. Ale na nedostatek pozornosti si rozhodně stěžovat nemohli. Zpěvačka Monika působila v civilu jako decentní šansoniérka a i na pódiu si z ní kousek ponechala.A aby na ten zpěv nebyla sama, občas ji citlivě doplňoval baskytarista Jindra, který navíc starší skladby odzpíval sólo. Hudba Free Fall, těžko nějak stylově zaškatulkovatelná, se mi dostala pod kůži opravdu „volným pádem“, nehledě na různorodost jejich skladeb. Semtam zněla, jako kdyby se Pain vykašlali na klávesy, občas probleskl jemný odkaz na Tool, ale to uvádím jen pro představu, takže to berte s rezervou. Nejvíce mě zaujala hypnotická skladba „99 Tears“, která mi právě evokovala zmíněnou progresivní veličinu. Ale to je jen můj dojem, který vyzněl pro Free Fall velice kladně. Musím zde zmínit, že se celý večer bojovalo s odposlechy, a to i během jednotlivých setů, vždycky se ale jakýmsi kouzlem podařilo zvítězit, což platí i o výsledném zvuku.

Následující Dying Passion jsem očekával stejnou měrou jako hlavní hvězdy večera, ale přiznám se, pro mě to bylo lehké zklamání. Ani tak ne co se hudby týče (ta na mě působila dosti příjemně), ale daleko spíše poskládáním setu. Zařadit hned za sebou dva „vzpomínkové ploužáky“, navíc prakticky ze začátku, opravdu nebylo nejšťastnější řešení a není divu, že pozornost trošku opadala. Kdo mě však stoprocentně nezklamal, byla zpěvačka Zuzka, která podala precizní výkon a nejen na procítěném zpěvu bylo vidět, že ji to na pódiu opravdu baví. Jako rozená frontdáma se projevila i při bezprostřední komunikaci s publikem. Dying Passion se podařilo své vystoupení vygradovat písní „From Them“, dle slov kapely nejmetalovější, dle mého názoru nejvíce načichlé prvky world music. Nasamplované lidové nástroje (konkrétní názvy ale po mě nechtějte!) zněly úžasně a na orientální náladě přidával Zuzčin místy cikánsky laděný zpěv. Jak se říká, konec dobrý, všechno dobré, jen poslední vzpomínkový ploužák, kterým Dying Passion své vystoupení zakončili, už jsem poslouchal ve frontě na tekutý chléb, dobře věda, že v příští chvíli atmosféra i vzduch řádně zhoustne.

Prognózy splněny přesně do puntíku. Přicházejí osmičlenní Silent Stream Of Godless Elegy a v sále je rázem skoro nedýchatelno. (Rád bych věděl, jestli fungovala klimatizace aspoň na pódiu). A teď přestává veškerá legrace a kritizování, protože tady to jednoduše není na místě. Člověk neví, co chválit dřív. Zda vynikající pěvecké/chrličské výkony, nasazení kapely, doomové riffy, elegantní smyčcovou sekci, vřelou komunikaci nebo skvělý zvuk, který dal vyniknout naprosto všemu…ne, tady není o čem. SSOGE patří k těm kapelám, které si pohrají s vaší myslí a na těch několik chvil ji unesou kamsi pryč…což umí doopravdy málokdo, a kdo tvrdí, že se naše metalové kapely omezují jen na kopírování zažitých postupů ze zahraničí ( i s tím už jsem se setkal), vztyčeným prostředníčkem ho odkazuji na tuto reportáž. Mé pohanské srdíčko rozechvěl poupravený slovanský popěvek „Slava“, kde dostali prostor i někteří šťastlivci pod pódiem, a hlavně závěrečná „Pohanská“, při níž zpěvačka Hanka ztělesnila bohyni Moranu. SSOGE ukázali, kdo že u nás hraje tu pomyslnou 1.metalovou ligu a na základě ochutnávek z chystané novinky soudím, že se máme na co těšit! A kdybych měl zůstat u fotbalové terminologie, věřím, že se i v „Lize mistrů“ budou soupeři mít co ohánět. Málo platné, taková muzika jinde než na území Velkomoravské říše vzniknout nemohla!

Protože, jak se ukázalo, řady návštěvníků s odchodem „Silentů“ prořídly, doufal jsem jednak v čerstvější vzduch, jednak v příležitost si konečně trochu potřepat hlavou, což v davu není dost dobře možné. Prvního jsem se sice dočkal, druhého však nikoli. Těžko říct, jestli za to mohla únava, kapela nebo zvuk, který měla ostravská Memoria jednoznačně nejhorší ze všech kapel. Především úctyhodná sestava klávesisty - pokud mě paměť neklame (jako že klame pořád), napočítal jsem dva regulérní nástroje, jeden minikeyboard, dvě rackovky, jakousi krabičku s efekty a nezbytný notebook – by si rozhodně zasloužila být slyšet častěji. Byť mi přišlo, že byly efekty používány častěji než nástroje (někteří diváci byli ještě mnohem kritičtější, jejich názory i jména jsou však zcela nepublikovatelné :-) , já už z principu špatným ozvučením kláves docela trpím. Někdy si říkám, co jsme komu provedli… To samé platí i o viole, sice až tolik nezanikala, ale když už se z té zvukové změti vynořila, připadala mi, že je spíše pro okrasu. Ale abych skončil pozitivně, v hlavě mi nemohl neutkvět skvělý hlas frontwoman Andrey a docela kreativní bicí. Možná si Memoria měla dát víc práce se zvukovou zkouškou, ale zpoza monitoru se to kecá…Snad budu mít jindy větší štěstí.

Tak co říkáte, milý pane…kruci, to jméno bych si měl nechat pro sebe…pane? Pořád si trváte na svém? Chyba, chyba! A běda metalistům, kterým žena nevládne. Co se ještě sluší dodat na závěr, je tvrzení všech kapel bez výjimky, že brněnská zastávka turné byla jednoznačně nejvydařenější. Ačkoliv – troufl by si někdo o tom pochybovat?!