Masters Of Rock 2008 - Vizovice (Areál Likérky Rudolf Jelínek ) | 10.07.2008 - Report

Ze všech znatelných změn bych ocenila hlavně výborné zvládnutí hygienických podmínek a výrazné rozšíření občerstvovacích služeb. Novinkou oproti minulému ročníku bylo průběžné odklízení kelímků a odpadků, což aspoň u mě osobně podstatně zvýšilo pocit pohodlí v celém areálu i v jeho bezprostřední blízkosti. Lidí bylo opět šíleně moc, ale celé Vizovice se poučily a rozhodly se také na tom něco trhnout, díky čemuž nás v celém okolí hlavního areálu vítaly stánky s jídlem a pitím všeho druhu.
Původní dvoudenní festival se postupem let vyvinul až do dnešní čtyřdenní akce a kdo to zažil, mi dá za pravdu, že to je opravdu mazec zvládnout a přežít ve zdraví. Letošní publikum se ale zdálo být neúnavné, pařilo se od prvních kapel a ještě hodně dlouho po těch posledních, což byl vzhledem k intenzivnímu sluníčku slušný výkon. Holt, asi se Pragokoncert trefil do chuti návštěvníků.

Pokusím se postupně vrátit ke všem 4 dnům festivalu, bohužel v rámci jednoho reportu nemám možnost se vyjádřit ke všem shlédnutým kapelám, a tak se některým budu věnovat jenom okrajově.

Čtvrtek 10.7. – příchod do areálu, den první
Přijíždíme do už hodně zaplněného okolí Likérky a marně se snažíme najít rozumné místo na zaparkování. Po urychleném postavení stanů se vmísíme mezi ostatní tisíce přítomných a jako první mám možnost vidět Sireniu, projekt Mortena Velanda (ex Tristanie). Energická směsice melodického gotiku a deathu s dvojicí hlavních vokálů mě zpočátku zaujme, ale po chvíli musím uznat, že je to poměrně tuctová kapela, která mimo krásné zpěvačky toho nemá moc k nabídnutí. Bohužel, podobných kapel je v současné době ve světě jako máku a mě tento styl nijak zvlášť nebere. Přítomné publikem se ale začíná postupně hýbat a tak je vše asi tak, jak má být. Prvním zástupcem mých oblíbených stylů a kapel jsou Korpiklaani, pro české publikum velice dobře známá finská partička. Měla jsem tu možnost vidět je už vícekrát a opět nezklamali. Svůj typický folkově hopsavý metal rozjeli v plné parádě a mně došlo, že je na ně ještě trochu brzo. Publikum v přední linii sice poctivě pařilo, zbytek ale nepohnutě stál a tak jsme se to ve dvojici snažili i vzadu trochu napravit. Více méně úspěšně, příjemný zážitek.
Odcházíme zhodnotit místní pivní nabídku a na pódiu se pomalu chystá jedna z legend metalového světa, americká industriální klasika Ministry. Musím se přiznat, že jsem této kapele nikdy nijak neholdovala a jejich vystoupení mě nijak zvlášť nezaujalo. Kapela určená spíše pro starší ročníky, a že ti pařili, co to dalo. Po rozhovoru s jedním z nich mi bylo sděleno, že nic lepšího tady na festivalu už neuslyším, ale já přece jenom nebalím a zůstávám.
Jedna legenda střídá druhou a před publikem se chystá kapela z Británie, která má za sebou neuvěřitelnou, více jak 30letou kariéru a nespočet vydaných a prodaných alb. Def Leppard mají mimo obsáhlé diskografie také zápis v Guinessově knize a na pódiu to od prvních tónů pěkně rozjedou. Co se týče mého osobního postoje k této kapele, platí to stejné jako u Ministry, tento melodický hard rock mi je ale asi příjemnější.
O závěr večera se postarala parta muzikantů kolem Tobiase Sammeta, který založil a v zápětí také velice proslavil projekt Avantasia. Stejně jako Edguy, i tento projekt vychází z power metalu a vzhledem ke kvalitě si velice rychle podmanil hodně fanoušků tohoto stylu. Měla jsem možnost seznámit se s posledním albem a i když mě nijak zvlášť nezaujalo, musím zhodnotit, že bylo o hodně lepší než to, co muzikanti předvedli na pódiu. Vím, že se to lidem líbilo, mně bohužel ne a přišlo mi slabé.

Pátek 11.7. - pokračujeme
Páteční den začínjí ve slušném punkovém rytmu dvě české kapely Jaksi Taksi a Totální nasazení a přítomní návštěvníci začínají už v těchto ranních hodinách pařit. Paří ale také slunce a já jsem v neblahém očekávání luxusního spálení, stejně jako minulý rok. Usedáme na tribunu a z dálky sledujeme a posloucháme kvalitní výkon Dying Passion, v přední řadě s temperamentní Zuzkou. Měla jsem možnost slyšet tuto kapelu dvakrát během krátké doby a toto vystoupení se mi líbilo víc, na velkém pódiu jim to sluší.
Pokračujeme v české scéně, ale další představitel, Dark Gamballe, mě absolutně nezaujal, a tak se odebírám mimo slunce. Vracím se s prvními tóny švédské dámské kapely Fourever a i když se z hudebního hlediska jejich heavy metal dá překousnout, zpěv mi naprosto trhá uši. Utvrzuji se tak v názoru, že největším lákadlem jsou, hlavně pro přítomné pány, samotné slečny. Využívám chvilku na dopití piva a mísím se do předních řad publika, abych si vychutnala jednu z prvních dnešních očekávaných kapel, švédský projekt Engel. Kluci to s nástroji umí a od prvních tónů jejich energický progresivní death metal strhne hodně lidí. Výborná hudba ve skvělém a kvalitním provedení, v čele s výborně hecujícím zpěvákem, prostě zážitek jak se patří. Teda až do konce setu, kdy se do publika rozletěly paličky, k mé smůlé mým směrem. Chtivý fanoušci se po nich vrhli a já jsem se po tomto střetu musela odebrat okusit další službu festivalu, zdravotní péči. Sympatický mladík zhodnotil nutnost rentgenu mé vykloubené ruky a já bohužel přicházím o set The Sorrow.
V bolestech a v horší náladě se pak v bezpečné vzdálenosti chystám na Haggard. Tuto německou kapelu jsem měla možnost vidět na domácí půdě v březnu tohoto roku, a tak můžu porovnávat a bohužel musím zhodnotit, že výkon ve Vizovicích byl slabý. Asi hlavním důvodem byla absence dvou hlavních operních zpěváků, bez kterých to prostě nemělo šmrnc. Nechci nijak pomlouvat schopnosti přítomné zpěvačky, ale mužský operní vokál chyběl. Je to škoda, protože vidět tuto kapelu v celé sestavě je velice emotivní a kvalitní zážitek.
Další z kapel je pro mě také dobře známá. Švédi Sabaton vystupovali i na loňském ročníku a v čerstvé paměti mi dodnes zůstal jejich song Primo Victoria. Stejně jako minulý rok, i tento předvedli kvalitní výkon s jediným rozdílem, že hráli nové skladby z alba, které jim vyšlo v tomto roce. Koncem setu se odebírám plnit si své sociální povinnosti, v překladu pádím se známýma na pivo. Do toho nám z povzdálí drtí kytary Annihilator, další z legend letošního ročníku. Kapela má na kontě nespočet alb a obrovskou základnu fandů po celém světě, jejich styl není jednoznačně určitelný. Snad jedinou slabou stránkou setu je kolísající kvalita zvuku, ale holt, open air je open air. Další kapelu v plné míře vynechávám a to, co slyším z nedalekého stanu, mě přesvědčuje o tom, že Oomph! jsou jen další tuctovou německou kapelou. Skutečné peklo se rozpoutává s příchodem Moonspell na pódium a jejich vystoupení mi dělá skutečnou radost. Být na tom trochu lépe, pařím co to dá. O jejich živých vystoupeních jsem toho slyšela už dost a oni ne že nezklamali, ale velice mile překvapili. Mám tuto kapelu hodně ráda a musím uznat, že se předvedli jako profesionální a dobře vyhraná kapela.
Z posledních sil se odebírám do stanu a odmítám lákavou nabídku absinth párty. Čeká nás naročná sobota, která pro mě osobně bude vrcholem celého festivalu.

Sobota 12.7.- den nejlepších kapel
Sobota, stejně jako předchozí dny, začínala probuzením do krásného slunečného počasí, i když dosti brzo. V našem kempu vládne dobrá nálada v očekávání skvělých kapel, které ukončí tento den. Po rychlé snídani se odebírám do areálu na ostravskou kapelu Salamandra, která předvedla solidní výkon. Zajímavý projev zpěváka doprovázely chytlavé speedové melodie a i když špatná kvalita zvuku udělala své, vystoupení to bylo vcelku příjemné. Německou kapelu KJU: vynechávám a z tribuny sleduji vystoupení pirátské kapely ze Skotska, Alestorm. Jejich poslední deska „Captain Morgan´s Revenge“ je skvělým počinem, ale tato výprava jim nevyšla na sto procent. Hlavním problém byla absence zpěváka, který si podle vysvětlení kapely něco blíže nespecifikovaného udělal. Jeho náhradník, vokalista z Polska, zpěv do velké míry nezvládal. Klávesy v jeho podání zněly zdařile, tam ale kvalita jeho výkonu končila. Kapela se očividně necítila ve své kůži a bylo to znát i na celkové sehranosti. Velká škoda, protože co zahráli, by v dobrém provedení mohlo znít dobře.
Krátce před druhou hodinou se hudební žánr prudce mění a svůj zábavný set začínají Slováci Horkýže Slýže. Kdo je zná, ví, že jejich hudba není žádný zázrak, ale pokud se chcete pobavit, je to to pravé. Přítomní reagují od první skladby a kapela si od nich vyslouží bohatý potlesk. Teplota s přibývajícím časem stoupá a já se odebírám zchladit do blízkého potoka a opět pozdravit nedaleké zdravotníky. Vynechávám set německých Stormwarrior a vracím se na Tristanii. Norská gotická kapela přijela představit svoji novou zpěvačku, půvabnou Mariangelu "Mary" Demurtas, která se ke kapele přidala koncem minulého roku po odchodu Vibeke Stene. Výborné vystoupení, ve kterém „Mary“ předvedla všechny své kvality a zbytek kapely, i když ochuzen o kytaristu Sveina Terjeho Solvanga, jí nezůstal nic dlužen. Kapela se podle očekávání zaměřila na skladby z posledních dvou alb a svým výkonem jistě potěšila všechny fanoušky.
Příjemnou a pokojnou náladu vzápětí rozmetli Brainstorm propagující své letošní album „Downburst“ a s ním i chytlavý, energický a pestrý power metal. Nebudu se opakovat o mém vztahu k tomuto stylu, ale to, co předvedli Brainstorm na pódiu, mělo vysokou úroveň a sílu, kromě toho se zpěvák Andy B. Franck ukázal jako výborný showman. Výborná podívaná, po které následuje delší zvučení. Na scéně se chystá Plzeňská filharmonie, která pro dnešní večer bude doprovázet vystoupení Arakain. Mé velké očekávání hatí už začátkem setu šílený zvuk, jehož kvalita se vůbec nelepší a ani výběr skladeb mě moc netěší. V tomto vystoupení postrádám energii, a i když filharmonie k hudbě Arakain sedí, schází mi rychlejší skladby. Neopouští mě ale dobrá nálada, protože mě dělí jenom pár chvil od kapely, kvůli které jsem sem vlastně jela. Amon Amarth zvučí na pódiu a já váhám, zdali se vmísit do publika nebo zůstat v bezpečné vzdálenosti. Touha užít si je zblízka vítězí a navzdory zranění si tento set vychutnávám v předních řadách. Zvuk i výběr skladeb se tentokrát dá zhodnotit na výbornou, a výkon kapely ještě lépe. Geniální atmosféra a nadšená reakce publika nepřestává ani ve chvíli, kdy se brutálním způsobem rozprší a všichni přítomní jsou do poslední nitky během krátké chvíle mokří. Hodně z nich zůstává a užívá si jejich set až do konce, stejně jako my.
Absolutně zmáčení se odebíráme na panáka skandujíc Amon Amarth, ale sílící vítr nás přinutí se odebrat do stanu a převléct. Přemýšlím, zda bude vzhledem k počasí dnešní den pokračovat, ale po krátké přestávce se od pódia rozezní první tóny ladících čel. Nastupuje finská trojice čelistů, v doprovodu bicích, se svým specifickým provedením "metalu". Apocalyptica vydala na podzim loňského roku album „Worlds Collide“ a své nové počiny předvedla i na pódiu Masters of Rock. Zvuk docela dobrý a výkon čelistů výborný, ale nějak se mi nedařilo se na tuto hudbu naladit. To se změnilo s nástupem poslední kapely dnešního dne, My Dying Bride. Mistři ve svém stylu, otcové temného doom metalu v tento večer předvedli úchvatný set, pro mě nezapomenutelný zážitek. Publikum prořídlo a tak jsme stáli poměrně blízko a mohli si dokonale vychutnat vynikající vokál a bezchybné odehrání všech skladeb. Úžasné vystoupení, jehož nálada a atmosféra se jen těžce popisuje. Naprosto spokojená s dnešním dnem se z posledních sil odebírám do stanu.

Neděle 13.7.- den poslední
Chladnější počasí mi dopřálo delší spánek, a tak se do areálu dostávám až kolem oběda, kdy pódium okupuje ostravská banda Endless. Atmosféru a pestrost této experimentálně pojaté hudby do velké míry kazí otřesný zvuk, stejně jako snahu zpěváka, jehož vokál není téměř slyšet. Obrovská škoda, protože to, co slyšet je, zní zajímavě a v každém případě je nutno ocenit výkon pánů. Pomalu odcházím, ale stíhám první dva songy další z českých kapel, pro mě naprosto neznámá Nil. Nejvýraznějším prvkem je temperamentní zpěvačka Hanka, které od první chvíle patří celé pódium. A právem, její výkon je vyrovnaný a hlas skvělý. Zajímavý rock, který určitě stojí za pozornost. Téměř z posledních sil se vracím ve chvíli, kdy se chystají dánští Volbeat. Něco mezi heavy metalem, rock´n rollem a hard rockem mi vůbec nesedlo a i když se zpěvák snažil publikum bavit, u mě nepochodil.
Nedělní náladu napravuje Gotthard se svým příjemným, melodickým a chytlavým hard rockem. Kapela má na kontě 8 studiových desek, ze kterých poslední, „Domino Effect“, vyšla v roce 2007, a prodalo se již přes 2 miliony kusů. Svým vystoupením dokázali proč a potěšili všechny fanoušky tohoto stylu. Další z interpretů patřil mezi headlinery večera. Kapela Sonata Arctica přijela z dalekého Finska, aby předvedla svůj progresivní power metal. Snaha veliká, ale výsledek malý. Přemýšlím, zdali to bylo mojí únavou nebo přesycením podobnými styly, ale mně v tom něco scházelo, i když musím ocenit kvalitu zpěváka. Vše ostatní mě nechalo chladnou. Stejné rozpoložení ve mně přetrvává i během vystoupení Within Temptation. Zpěvačka předvedla výborný výkon, kapela kvalitní, provedení a i zvuk se zdál relativně v pořádku, ale něco tam chybělo. Tvorbu této kapely nějak zvlášť neznám, a tak nemohu hodnotit výběr skladeb, ale podle slov znalce hrála kapela hlavně skladby z poslední desky, kterou přítomné publikum asi ještě dobře nezná. Bylo to vidět, kolem mě se postávalo a jenom hrstka skalních fanoušků pařila. Žádné překvapení, ale dobrý výkon, kterým pro mě končí letošní MOR.