Power Metal Blast Vol.6 - Brno (Favál) | 27.09.2008 - Report

Trvalo to nějaký ten měsíc, ale příznivci melodického metalu se přece jen dočkali Power Metal Blastu s pořadovým číslem šest. Dvě etablovaná jména a hosté z Brazílie přilákali kromě mé maličkosti dostatečný počet lidí, aby se čekací doba na pivo prodloužila na zhruba 2-3 minuty. Co je to však pro našince! Kdo měl navíc chuť, mohl investovat do poměrně bohaté nabídky desek, triček, i nášivek, které byste na koncertě takového ražení možná ani nečekali. Početná armáda věrných, kteří v tričku pořádajících Eagleheart dávali najevo, komu především patří jejich přízeň, už ale snad nemohla překvapit nikoho.

Původně avizovaní slovenští Axis nedorazili, a tak se zahájení ujala dle vzhledu velmi mladá a mně neznámá kapela Samhain (neplést s Finy téhož jména!) v čele s teprve patnáctiletou zpěvačkou Veronikou. Jejich nikterak originální, ale příjemně poslouchatelný melodický power/speed jsem si zprvu vychutnával v prvních řadách, postupně jsem však couval, až jsem nakonec skončil v pozici sedícího pozorovatele. Zvukaři se totiž sice vzácně podařilo nazvučit klávesy a vůbec ostatní nástroje tak, aby všechno vyniklo, ale z reproduktorů se na mě valila tak intenzivní zvuková vlna, že mi nic jiného nezbylo. Škoda! I přes nízký věkový průměr (který trošku nabourává jen baskytarista) měli kluci a slečna své nástroje zmáknuté velice slušně, zvlášť klávesák se svými Korgy v pozici „žaludské eso po finsku“ mě zaujal svou přesnou hrou navzdory svým rozevlátým pohybům. Klobouk dolů, sám bych to asi takhle nedával. Znovu se ale potvrdilo to, co jsem zmiňoval v recenzi na Moriorr – čeština prostě do tvrdé a rychlé muziky nepasuje. Každý není Brichta a angličtina mi osobně v metalu vždycky zněla nejlépe. Kromě toho, a to je taková moje rada mladým kapelám, i kdyby byl váš text sebevětší pitomost, anglicky to bude znít skoro vždycky dobře :-) Původně jsem chtěl vytknout i poněkud nejistý Verčin pódiový projev (ne však zpěv!), jenže když jsem, viz výše, s nevěřícným pohledem na webu kapely spatřil u jejího roku narození 1993, došlo mi, že to není zcela na místě. Jak by řekl bývalý předseda Slovenského fotbalového svazu Dezidér Cimra: „Len nechajte, pán Hampl. Však je to eště mladé dievča, ono sa to naučí!“ Rozhodně bych tedy Samhain nepodceňoval a nezatracoval, tahle parta by to mohla někam dotáhnout.

Nadějné mládí střídají zkušení matadoři z ostravské Salamandry, a zvuk nezvuk, pro mě by sezení bylo neodpustitelným hříchem. Velký dojem na mě udělali již před třemi lety jako support Stratovarius, a v Brně se mi zdáli ještě vyšperkovanější a jistější. Především zpěvák Ivan bez problémů zvládal i nejvyšší party a zvláště když Salamandra vybalila hity z minulé desky „Great Moravian Elegies“, pod pódiem to vřelo jako ve výhni. A kdybych si pamatoval víc textů než jen „Forefathers Realm“ a „The Blackest Wings“, asi bych brzy přišel o hlas. Nikoli o sluch, protože zvuk byl tentokrát o něco málo umírněnější a hlavně vyrovnaný, takže nebyla ochuzena ani klávesistka Hanka, která navíc, většinou ty neznalé, ohromila svým skvostným, bez nadsázky operním zpěvem. Salamandra si definitivně přes počáteční ovlivnění Helloween vytvořili svůj vlastní „velkomoravský“ zvuk, který jim nesmírně sluší a činí z ní naše powermetalové admirály. Výborné!

Je čas pro exkluzivní hosty z fotbalové velmoci, teprve předloni založené Stormental. Chlapi však jako žádní nováčci rozhodně nepůsobili a obzvláště Andrei Leao, který třímal šestistrunnou baskytaru, musel všechny uvádět v úžas. Jejich power metal s progresivními dotyky však na mě přes muzikantské umění nepůsobil tak „srdečně“ jako předchozí skupiny a navíc byli, stejně jako Samhain, zbytečně přehuleni, takže mi nadšení moc dlouho nevydrželo. Zpěvák Alexei s vizáží Scotta Iana si však získal sympatie děkováním nesmělou češtinou a samozřejmě bezchybným vokálním výkonem. Poté, co si otestoval povědomí českých fanoušků o brazilských kapelách (schválně, která asi všechny napadla jako první?), nás Stormental počastovali předělávkou „Dead Embryonic Cells“ z desky „Arise“. Ne že by to nebylo zajímavé zpestření, ale k Sepultuře se prostě powermetalový zpěv nehodí, takže mi po jejich vystoupení zakončeném sólovými ekvilibristikami zbyly mírně rozpačité pocity. Na druhou stranu, tak virtuózního basáka nejspíš hned tak neuvidím.

A armáda se konečně dočkala. Po menším zdržením nastupují Eagleheart, tentokrát sice bez intra („stejně je to intro jen taková šaškárna, tak se na to vykašleme“), ovšem o to intenzivněji. Lidi zpívají jako o život, Vojta za mikrofonem stoupá k nebeským výškám, hýří průpovídkami, grimasami a všemožnými vylomeninami, Jirka s baskytarou poletuje po pódiu jak motýl Emanuel, kytaristi sázejí jedno sólo za druhým a nechybělo mnoho, aby si první řada rozmlátila hlavu o zem. Tomuhle se říká milovat metal! Eagleheart zkrátka předvedli famózní show se vším všudy a ačkoli jsem je ten večer viděl už potřetí, taková hudba se mi nikdy nepřejí. Že je power metal doopravdy o nadhledu, prokazoval hlavně Vojta, který mimo jiné dvakrát sám sebe označil za blbce (ačkoli dle zkušeností Járy Cimrmana sedí blbci vždycky tady vlevo…) a špičkoval publikum, že už se pomalu blíží konec. Ty konce byly na závěr tři, neboť nepřicházelo v úvahu, aby natěšený kotel pustil Eagleheart z pódia. Když ho totiž nenasytil ani Ivan ze Salamandry, který si přišel s kapelou zapět slavnou helloweenovskou „I Want Out“, museli kluci zopakovat „At The End Of Forever“, jinak by jim snad fanoušci utrhali ruce. Pokud jim snad ani toto někdo neodpustil, udobřila ho soutěž o hmotné ceny, které čekaly tři šťastné chytače Smrtových paliček. Pokud jsem si všiml, byl mezi nimi i pivní karton, což za tu námahu rozhodně stálo. A to je definitivně vše, přátelé, tády dády dá.

Přestože jsem se ještě nějakou tu hodinu vzpamatovával z mírného sonického otřesu, na mém nadšení se to nijak nepodepsalo. Přišel jsem, viděl jsem, a rád někdy uvidím zase. Co Čech, to muzikant, říká staré známé rčení, a já říkám, co Čech, to dobrý muzikant, pokud se s tím nepokouší dostat do televize. Power metal měl zase jednou svátek!