Waiting For The Winter No.2 - Brno (Favál) | 08.11.2008 - Report

Zima se kvapem blíží a tak jedna z posledních příležitostí, kde bylo možno se zahřát a rozproudit krev, se naskytla na Favále, kde se uskutečnil druhý ročník minifestivalu Waiting For The Winter. Pořádající kapela Arch Of Hell sezvala na poměry extrémního metalu velmi různorodou sebranku a tomu taky odpovídala solidní návštěvnost. Pestrá byla i paleta příchozích, prostorami klubu se potulovaly všemožné existence od „vyzdobených“ blackerů přes pankáče až po slečny, které bych čekal spíše na diskotéce. Tak ono to s tím metalem v našich končinách nebude zas tak špatné…na rozdíl od piva, jehož mi na celý večer bohatě stačily tři půllitry. Což vzhledem ke skutečnosti , že akce trvala bezmála sedm hodin, není zrovna ohromující číslo. Teď už ale krýgl stranou, jde se na plac.

Zahájení připadá domácím Absurd Conflict, existujícím už od roku 1991, ale plnohodnotná prvotina jim vyšla teprve loni. Na úvod myslím ideální volba, přehledný, melodický thrash/death si také získal více aktivních fanoušků, než tomu bývá při podobných koncertech obvyklé. Nejvíce mě zaujal bubeník, jehož končetiny jsem místy ani nestíhal, a sólový kytarista, který se předvedl hlavně při závěrečné instrumentálce. Jen jsem opět moc neporozuměl tomu, proč měl zvukař dojem, že mi tak chutný předkrm musí násilím nacpat až do krku. Ale i to se dalo přežít a nakonec mi bylo trochu líto, že Absurd Conflict nezahráli o něco déle. I loučení bylo poněkud podivné, nejdřív to vypadalo, že bude něco ještě před instrumentálkou, potom, že něco přijde ještě po ní, ale nakonec se dohrálo a byl konec. Co nadělat, snad příště.

Druzí Belligerence vážili cestu až z naší matičky stověžaté a alespoň zpočátku mi způsobili menší šok. Ne ani tak hudbou, dobrý atmosférický death/black si dám líbit, ale když se z hrdla půvabné zpěvačky Apie Mysterie vydral nelidsky brutální murmur, spadla mi čelist až na podlahu. Jestli si své přízvisko zvolila podle stejnojmenného města Západní Samoy nebo latinského názvu včely, netuším, ale za její výkon smekám klobouček. Kdybych Belligerence někdy předtím slyšel a nevěděl, že mají za mikrofonem ženu, nepoznal bych to. Zahanbit se ale samozřejmě nedali ani její spoluhráči, jen klávesy občas v té bouři zanikaly, nakonec se jim ale vždycky podařilo proklestit si cestu ven. Jak už to bývá, ačkoli působí Apia na pódiu jako lítý běs, v civilu je to sympatická a usměvavá slečna, tedy až na to, že se nám reportérům snažila drobet fušovat do řemesla. Na což brát ohled přirozeně nebudeme, že, hehe. Legrace stranou, Pražané si dokázali ve vteřině Favál podmanit a za Apiiny vlasové veletoče by se nestyděl ani Legion z Marduk, který tím býval pověstný.

Díky změnám v pořadí nastupují organizátoři v sedmičlenné sestavě, ze které jsem měl trochu hrůzu. Z předchozích zkušeností jsem příliš nedoufal, že by se dva vokály, dvě kytary, klávesy, cello, baskytaru a bicí podařilo nazvučit tak, aby bylo aspoň něco slyšet, povedlo se to ale mnohem lépe, než jsem čekal. A také to za tu snahu stálo. Arch of Hell, to byla přehlídka moderního metalu se vší parádou. Souboj murmuru a krásného dívčího zpěvu, kytarových a klávesových sól a vyhrávek, a bezchybné rytmiky přilákal tolik lidí, že na parketu skoro nebylo k hnutí. Úctyhodný výkon, zvlášť když si vezmete věkový průměr členů sestavy, který bych odhadoval s bídou na 18 let. Kapela (samozřejmě kromě bubeníka) si navíc vystoupení užívala, co to dalo, a jestli tohle někoho nechalo chladným, zřejmě do klubu zabrousil omylem, nebo musel chudák fotografovat. Jen jednu věc jsem chtěl Arch Of Hell vytknout, jenže zrovna když to mám na jazyku, či spíše na prstech, úplně jsem zapomněl, co to bylo a nevzpomenu si, kdybyste mě zabili. Takže to asi nic tak zásadního nebylo. Pokud jsem dobře poslouchal, AoH se 7. prosince v Praze chystají křtít své debutové album, budete-li moct, dejte si říct. Troufám si tvrdit, že i takovým horem dolem protěžovaným Sonic Syndicate by v budoucnu mohli nakopat tentononc…víte co. Jo, už jsem si vzpomněl, co jsem chtěl vytknout, totiž, že se cellista poroučel z pódia už po třetí skladbě. Určitě bych si ho dokázal představit jako regulérního člena kapely. Ale jak jsem se zmínil, ve zbytku mi nezbývá než bez milosti chválit.

Amortez, jediní účastníci, se kterými jsem již v minulosti měl tu čest, rozpoutali po melodických přestřelkách hotový black/thrashový masakr. Ne, že by tam žádné melodie nebyly, to ne, ale Amortez si mohou dovolit s nimi šetřit, aniž by to někomu vadilo. Atmosféru umocňoval zvláště démonický frontman Lord Izual, který se proháněl po pódiu v decentním warpaintu a s ďábelským stojanem na mikrofon. Kromě všemožných řevů a skřeků disponoval i docela slušným „dannyfilťákem“, od jehož majitele jakoby si vypůjčil i slušivě zvrácený kostým. Barevně sladěná kapela strhla přítomné natolik, že se v mé bezprostřední blízkosti vytvořil regulérní moshpit jako vystřižený z HC/punkové veselice, který válcoval všechny v jeho dosahu. Nepochybuju, že to muzikanti ocenili, ale nechybělo málo, a bylo zaděláno na slušnou rvačku. Nechci tu působit jako nějaký konzervativní mravokárce, nic proti zábavě, ale pánové, a jedna dámo, ostatní se taky chtějí bavit. Naštěstí poté, co jsem bez úhony přistál na podlaze, jsem už jen občas posloužil jako mantinel, v čemž jsem zdaleka nebyl sám, a už jsem si jen nerušeně užíval. Oproti loňskému vystoupení na Amor E Muerte Festu se mi Amortez zdáli o něco ostřejší, zběsilejší, méně ekvilibristiky, více přímočarosti. A hlavně nadšenější publikum. Zvykej si, chlapče, zvykej, tomuhle se říká metal.

Nastal čas pro slibované hudební překvapení, a k mému potěšení jím byli brněnští Clawed Forehead, přirovnáváni jak k proslulé Apocalyptice, tak k našim Hyperion. Dovolil bych si ale lehce oponovat, Clawed Forehead mají jednak na rozdíl od obou jmenovaných v sestavě houslistu, a za druhé není jejich projev tak „metalový“, spíše se mi zdá, že vycházejí z moderní vážné hudby. Zvukové zkoušce, která se trochu protáhla, přihlíželo zpočátku jen pár nadšenců, ovšem s úvodními tóny se parket velmi slušně zaplnil. Nepařilo se, vlasy zůstaly povětšinou sepnuty, o to víc si to publikum vychutnávalo. Po „antré“ zazněla populární apokalyptická „Path“, na uklidnění „Ohne Dich“ od Rammstein, dvě ukázky vlastní tvorby, éteričtější „Modlitba“ a stylově egyptskými motivy prodchnutá „Tutanchamon“. Protože se rej smyčců lidem evidentně zalíbil, vytleskali jsme si přídavek v podobě skladby z kultovního filmu Pulp Fiction. Asi bych měl vědět, jak se jmenuje, nebo si to aspoň zapamatovat, ovšem toto kritérium nesplňuji, film jsem neviděl, soundtrack neslyšel, ač ho mám již léta doma, jsem nekulturní barbar, je mi líto. Tak či tak, určitě jsem nebyl sám, kdo by Clawed Forehead uvítal jako regulérní bod programu. Doporučuji!

Na zlatý hřeb večera, těšínské Ador Dorath, jsem se těšil asi nejvíce ze všech účinkujících, ale přinejmenším zpočátku jsem byl poměrně zklamán. Na vině však zůstává čistě a jenom zvuk, neboť začátek jejich setu se mi slil do ohlušující koule, kterou měly na svědomí převážně dost necitlivě nazvučené bicí. Technické problémy pronásledovaly nebohou kapelu i v průběhu hraní a možná i to bylo příčinou postupného odchodu návštěvníků. Když jsem ale časem poodešel o kus dál, zvuk se celkem srovnal, konečně vyniklo i vynikající klávesové preludování Martina Roženka, který odehrál celé vystoupení jako tradičně v mnišské kápi, a jakoby hra teprve dostala patřičný náboj. Co mi k tomu ale vůbec nesedělo, bylo vyvolávání kapely ve (s)prostonárodním fotbalovém duchu…malý český človíček se nezapře. O to víc je třeba ocenit nonšalantní vystupování frontmana Ivoše, který byl spolu s Martinem jediný, kdo se na pódiu hýbal, jinak mi kapela přišla trochu nepatřičně statická. Ador Dorath totiž nejsou žádní rozvláční melancholici, když na to přijde, utrhnou se ze řetězu jako ta nejzběsilejší blacková mašinérie, kterou nezpomaluje ani brilantní klavír. Ale rozhodně nechci Adorům křivdit za to, co nemohli ovlivnit, ostatně Anděla nezískali jen tak pro nic za nic. Na závěr ještě přídavek „Adon Nin Edeleth Ador Dorath“ a už nepomohou ani ti nejotrlejší hooligans. Avizovaná tombola a afterparty už probíhá bez mé účasti, nemohu vám tak říct, kdo co vyhrál a kolik se toho ještě vypilo. Někteří jedinci, jak jsem zpozoroval, už využili pohodlí sedacích souprav a regulérně to zalomili.

Co moudrého dodat na závěr, kdo jste nebyl, máte čeho litovat. Ani ortodoxnímu melodikovi jako jsem já (to zní otřesně, že?) občas neuškodí, když si dopřeje ostřejší porce. Kromě všem kapelám patří můj dík i pořadatelům, kteří nám připravili pestré, lahodné menu, na kterém si mohl pochutnat každý. Teď už ať si zima nabude třebas ladovského charakteru, my jsme připraveni. A v neposlední řadě díky Bohu, nebo komu vlastně, za ty měkké a pohodlné parkety…